Vítejte na mém webu

Nedávno mi jeden vrstevník položil otázku, mám-li ještě nějaký sen. A hned ji sám zlehčil prohlášením, že starci snít nemají, aby nebyli směšní. Přivedlo mě to k zamyšlení nad tím, co jsem to za podivného staříka, který nejen, že se ještě občas zasní, ale leccos z toho, co si vysnil se snaží i realizovat.

Takže vás vítám na svých stránkách a pokusím se vám jejich prostřednictvím sdělit něco o sobě, o momentálním stavu svého kumštýřského má dáti dal. Ale budu se opatrně držet co nejvíc při zemi, abych nebyl k smíchu. Prakticky jen fakta.

Píše se rok 2017, divadelní prázdniny, které jsme se ženou tentokrát pojali hodně netradičně, nikam jsme nejeli, jsou už málem dávnou, ale výjimečně příjemnou minulostí. Praha je v letních měsících mnohem přijatelnější k pobytu než v sezóně. A máte-li pohodlný byt, tenisové kurty u nosu a v okruhu pár set metrů několik spřátelených restaurací, plus vyzkoušené trasy ke krátkým výletům, není kam se hrnout. Přeplněných silnic a neosobních hotelových pokojů jsem si, věřte mi, užil dost a dost.

Ale sezóna je naplno tady a permanentně se přistihuju, že si ji velmi užívám. Jsem členem divadla Semafor, takže jsem se zase usadil ve své milované šatně (celý život na zájezdech vám skutečně dá důvod zamilovat si vlastní metr čtvereční prostoru, vlastní zrcadlo, šuplík a skřínku) a představení, na která se v ní pravidelně chystám. Aktuálně je sedm kusů, v nichž z dopuštění Jiřího Suchého hraju. Kytice, Prsten pana Nibelunga, Hodiny jdou pozpátku, Mam´zelle Nitouche, Čochtanův divotvorný hrnec, Zlomené srdce lady Pamely, Začalo to Vestpocketkou.

Jsem také víceméně stálým hostem Studia Ypsilon. Jan Šmíd si mě obsadil do dvou her, které jsou momentálně na repertoáru. T.G.M. aneb Masaryk v kostce a Swing neboli o štěstí.

Na konci prázdnin jsme měli derniéru dětského muzikálu Kapka medu pro Verunku, který jsme několik let dávali v Hybernii, ale produkce Pixových - snad to nezakřiknu - chystá už další hudební představení, které by se mě mělo týkat. Popelku.

Během prázdnin, abych úplně nezahálel, jsem dokončil další knížku, z psaní se během posledních let stal můj koníček (o výdělečné činnosti se bohužel mluvit nedá), napsal jsem tři divadelní hry, z nichž dvě se i hrály, mám na trhu čtyři prozaické tituly, tři soubory povídek a delší novelu a ještě teď na podzim by měl vyjít titul další. Vítězná sestava v nakladatelství Olympia. S ilustracemi Jiřího Slívy.

Můj vřelý vztah k literatuře se projevuje i jinak. Točíme už mnoho let ve studiu u Pavla Sochy audioknížky. Převážně českou klasiku, momentálně se dobře jeví Čapkův Krakatit. V dílně, ale vlastně už v nákroku z ní, je experiment. Natočili jsme jednu moji povídku - Snad jsem zas tolik neřekl - a chtěli bychom pokračovat s dalšími. Bude-li ta první pochopitelně mít žádoucí ohlas. My jsme se při jejím natáčení bavili dobře. Pozor, žádné pocity, řekl jsem, že se budu držet faktů.

Pozor, zpět, malá změna: rozhodli jsme se nečekat na ohlas a natočili jsme i audioverzi Vítězné sestavy, aby oboje, cédéčko i papírová podoba vyšly souběžně.

A nakonec něco co se asi nejvíc ze všeho blíží oněm v úvodu zmíněným staříkovským snům. Budiž řečeno, že k těm splněným. Písňový recitál, který jsme s kytaristou Leošem Stenským s chutí secvičili a jsme připraveni ctěnému publiku kdykoli s chutí předvést. Několikrát jsme si to už vyzkoušeli a ukázalo se, že Vlaky, Belinda, Butterfly, Guantanamera, Barbara, písničky z Popelky a řada dalších pamětnických skladeb (ale máme, protože mi to ve volných chvílích nedalo a psal jsem a Pavel Socha skvostně aranžoval, i písně nové!) ještě pořád nezarmoutí…

Těším se na setkání s vámi! Příležitost se doufejme najde, J.Š.